Les Ballets Bubenicek

Les Ballets Bubenicek Les Ballets Bubenicek Les Ballets Bubenicek Les Ballets Bubenicek Les Ballets Bubenicek Les Ballets Bubenicek Les Ballets Bubenicek Les Ballets Bubenicek

 

Before TALKSHOW Jana Krause

 

 

 

 

 

 

 

 

 

The leading European dance magazine tanz honors Jiří and Otto Bubeníček with bearer of hope 2014

Jiří und Otto Bubeníček

Die beiden tschechischen Tänzer und Zwillingsbrüder Jiří und Otto Bubeníček sind trotz längst verschiedener Wirkungsstätten in Dresden und Hamburg zu keiner Zeit völlig getrennte Wege gegangen. Mit «Les Ballets Bubeníček» sorgten die außergewöhnlichen Künstler zu Jahresbeginn 2014 an zwei Abenden im restlos ausverkauften Prager Nationaltheater für einen wahren Tanzgenuss. Sie hatten bereits 2009 als «Bubeníček and Friends» im Národní divadlo enormen Erfolg, gastierten nun erneut mit ihrem zeitweilig zusammenarbeitenden Ensemble, dem hervorragende Tänzer angehören, überwiegend vom Semperoper Ballett Dresden wie auch aus Berlin und Stockholm...(by Gabriele Gorgas)

www.kultiversum.de/tanz-tanz
https://www.facebook.com/Tanz.Zeitschrift

 

 

MAITTELFEST »Jiří e Otto Bubeníček

 

DANZA

Ovazioni ai Bubeníček, inno all’uomo e allo spirito

“Le souffle de l’esprit”, un balletto che ha saputo coniugare fisicità e afflato interiore

CIVIDALE

Serate con pubblico rapito dall’ingegno e dall’abilità di grandi artisti in scena confer- mano quanto la cultura do- vrebbe essere una risorsa. Un segnale in questo senso - nono- stante le avversità che assilla- no l’arte in Italia - giunge dall’apertura della danza di Mittelfest: Le souffle de l’esprit. Un inno all’uomo e allo spirito, nel linguaggio universale del corpo, che parla dell’anima e all’anima, rivelandone le segre- te emozioni, grazie ad artisti unici come i gemelli Jirí and Ot-

 

 

 

 

 

 



Jak proboha rozeznat jednoho od druhého? Dvojčata Jiří a Otto Bubeníčkové téhle otázce čelí často, slyšeli ji i při nedávném vystoupení v Praze. Snad proto na ni odpovídají žertem. Odliší se to prý snadno - zatímco Ottův obličej tvarem připomíná písmeno O, Jiřího nos je do J. Ale neberte to moc vážně.
Snad protože to kdysi v cirkusu zkoušeli i jako klauni, nemají problém udělat si ze sebe legraci. Tenkrát v klukovských gatích pod šapitó, stejně jako teď, když jim táhne na čtyřicet a patří k uznávaným baletním hvězdám.

O baletním filmu jsme Hřebejkovi říkali, přiznávají bratři Bubeníčkové

Nejslavnější divadla světa jim tleskala už roky, jejich vlast je docenila až nedávno. Přitom není mnoho lidí, na které by Česko mělo být hrdé víc než na bratry Jiřího a Otta Bubeníčkovy. Jsou to jedni z nejlepších baletních tanečníků planety.

 

Jiří a Otto Bubeníčkové
Narodili 7. října 1974 v polské Lublini se do cirkusové rodiny během štace v Polsku. I oni měli být artisty, ale při trénování na cirkusovém učilišti si jich všimla profesorka z konzervatoře a pomohla jim k baletní kariéře. Už rok před maturitou je lanařil šéf baletu Hamburské státní opery John Neumeier, bratři však kývli až napodruhé - po dostudování školy. O dva roky později povýšili na sólisty a záhy na první sólisty. V roce 2006 Jiří přešel z Hamburku do Drážďan. Kromě tance se teď úspěšně věnuje i choreografii, Otta zase baví skládání hudby. Oběma patří mezinárodní cena Prix de Lausanne (1992), Jiří si vysloužil i prestižní ocenění Benois de la Dance (2002) - jakéhosi baletního Oscara. Vystupovali na nejslavnějších pódiích světa - od milánské La Scaly po newyorskou Metropolitní operu.

Dva jako jeden
KDY SE TO HODILO:
Při některých představeních. Jako v Labutím jezeře, ve kterém Jiří tancoval bavorského krále Ludvíka II. a Otto představoval bratrův stín. Nebo při vystoupení jménem Nezkrocení (Les Indomptés), v rámci kterého se Bubeníčkové při tanci zrcadlově napodobují.
Při nenadálé indispozici. Kdysi při vystoupení Bajadéra ztvárnil Jiří postavu Solora, ale o přestávce se mu udělalo zle, a tak to za něj vzal bratr, který shodou okolností seděl v publiku. Diváci rozdíl nepoznali -až do okamžiku, kdy jim to po konci představení šéf souboru oznámil. Výsledek? Obrovské ovace.

KDY SE TO NEHODILO
Při příliš častých záskocích. Stalo se to během už zmíněného Labutího jezera v Paříži. V šesti dnech se oba bratři tak dlouho střídali v rolích krále a jeho stínu, až se jim to při posledním vystoupení v pařížské metropoli popletlo a na jevišti se srazili.
Při úrazu. Jiří byl v nemocnici se zraněným meniskem, Otto se za ním vydal na návštěvu. Když ho na chodbě špitálu potkala zdravotní sestra, dostal co proto, že takhle brzo po operaci si to nemá kam štrádovat. Nedala si vysvětlit, že jde o Jiřího dvojče.

Pocházíte z cirkusového prostředí. Kolik chybělo, aby z vás místo baletních es vyrostli krotitelé lvů?
Otto: Ke krotitelům lvů jsme měli dost daleko. Ale jinak se nabízelo, že jednou budeme u cirkusu dělat to, co naši rodiče - balanc sklenic na noži, jízda na jednokolkách. Proč ne, nám se to jako malým klukům líbilo. Jenže kolem byl komunismus a děti do osmnácti let nesměly pracovat. Museli jsme si počkat.

Nakonec jste v cirkusu stejně vystupovali. Jako klauni.
Jiří: No, vystupovali... To se ani nedá počítat.

Počkejte - rozesmát publikum, to je obrovský úkol pro dospělého, natož pak pro dítě!
Jiří: My jsme se ale nepouštěli do žádných velkých akcí, do náročných triků. Jen jsme tam tak lítali nad manéží. Prostě děti.
Otto: Fakt? To už si ani nepamatuju.
Jiří: No jasně, tenkrát ve Švédsku. To si určitě vzpomeneš.

Byli jste pak díky průpravě před plným šapitó odolní vůči trémě před vyprodanými divadly?
Otto: Možná. Ale zas tolik ne. Třeba když jsme teď měli dvě vystoupení v pražském Národním divadle, byl jsem stejně hrozně nervózní. Cítil jsem obrovskou zodpovědnost, aby se to povedlo.
Jiří: Já to beru jinak. Hlavně si chci představení užít. Hodně jsem toho načetl o psychice, nechci nechat své myšlenky ovládat moje tělo. Jakmile člověk spadne do vody, musí zkrátka začít plavat.

Umíte si to poručit?
Jiří: V takových chvílích je důležité umět správně dýchat. Uvědomit si, co se s tělem děje. A taky žít výhradně jen přítomností. Jedině v minulosti nebo v budoucnosti můžete být nešťastný, v přítomnosti ne.

Jak to myslíte?
Jiří: Když je člověk jenom teď, tak to prostě nejde. Žijete jen a jen touhle chvílí. Ne tím, co bylo nebo co bude.

Vážně to funguje?
Jiří: Ano. V tu chvíli jste nejvíc sám sebou.
A taky se oproštěný od minulosti a budoucnosti možná líp vžijete do role.
Jiří: Možná. Aspoň se o to snažím. Hodně tomu ale pomůže i choreografie. Když je dobrá, snadno se do toho položíte.

Není spíš důležité, abyste byl dobrý herec?
Jiří: I to je samozřejmě zásadní! Pokud se mám rozhodnout, jestli je při baletu důležitější herecký talent, nebo fyzická kondice, pak říkám, že to vyjde fifty fifty. My opravdu nejsme jen gymnasti, jsme i herci. Choreografové myslívali jenom na techniku, ale zapomínali na duši. Na lásku. Teď se to obrací. To vidím i na oboru našich rodičů, na cirkusu, jak se do něj zpátky vrací umění. Poznáte to na úspěchu Cirque du Soleil. Lidi se chtějí bavit, ale zároveň touží i po zážitku pro duši. Viděl jsem v Drážďanech baletní představení Bella Figura a celá ta choreografie mě tak vtáhla, že jsem se úplně ztratil. Moje duše z toho rozkvétala. To je strašně důležité, aby si člověk z divadla něco odnesl.
Otto: Proto i ve sboru, který jsme přivezli do Prahy ke dvěma představením, měl každý něco extra. Nebyli to jen tanečníci, ale i umělci. Je fakt, že dříve byli lidi třeba perfektní herci, jejich kondice ale už nebyla taková. Teď se na ni hodně dbá. Ano, my jsme herci. Ale nemluvíme, k vyjádření používáme své tělo.
Jiří: Jednoznačné je, že pokud nejste na jevišti patřičně kondičně připraven, odnese to i vaše herectví.

Můžete být připraveni skvěle, ale stejně se stane průšvih. Jako když Ottovi praskly během představení kalhoty. Jak jste to dokázal ustát?
Otto: Prostě jsem musel pokračovat, jenom některé pohyby bylo potřeba dělat jinak.

Protože praskly na nejchoulostivějším místě a vy jste pod nimi nic neměl? Otto: Na nejchoulostivějším místě to bylo, já tam ale měl suspenzor.

Který ovšem zaznamenali diváci tak do třetí řady.
Otto: No, jelikož suspenzor je tělové barvy, tak máte možná pravdu. Jenže - co má člověk v tu chvíli udělat? Utéct? To by bylo jenom horší. Radši jsem dělal jakoby nic. Přesně jak říkal Jirka: žijete zkrátka dál přítomností. I když máte zrovna děravé kalhoty.

Jakou emoci nebo lidskou vlastnost je v baletu nejtěžší ztvárnit?
Otto: Zlé role se většinou dělají líp.

V baletu? Který je nositelem ladnosti, něhy, krásy?
Otto: Je to stejné jako u herců v televizi, ti taky upřednostní dramatickou roli před princem, který se pořád jen usmívá.
Jiří: V tomhle já nedělám velký rozdíl. Zlé, nebo dobré role - je mi to jedno. Nanejvýš mám rád, když se mi to střídá.
Otto: Stejně to nakonec vždycky vychází z hudby. Muzika vám pokaždé pomůže.

Právě herci bývají podle svých rolí rychle škatulkováni - někdo je komik, jiný padouch. Existuje to tak i v baletu?
Otto: Existuje, ale škatulkují vás hlavně ostatní. A je jen na vás, jestli se necháte. Já byl zkraje víc zaškatulkovaný jako romantický a něžný typ, pak jsem ale dostal roli Merkucia nebo Jaga z Othella a zjistil jsem, že můžu zahrát i to. Zkusíte to a díky tomu se zlepšujete. Přestože se takové nabídky ze začátku až bojíte.

Bojíte?
Otto: Ano, Jirka s tímhle umí pracovat líp, ale k baletu patří i strach. Jak už jsem říkal - měl jsem ho třeba před pražským vystoupením. Většinou to ze mě padá až těsně před začátkem. Před některými těžkými hamburskými představeními se to pokouším ošulit a navodit si tenhle předstartovní stav už o něco dřív. Někdy se mi to povede, jindy ne.

Váš táta tvrdí, že opravdovou lásku nebo tragédii dokážou v baletu vystihnout jen Slované. Je to pravda?
Jiří: Možná jo. Možná je v tom opravdu víc srdce.
Otto: Těžko říct, čím to je. Ale když na pódiu vidím kamarády Rusáky nebo Slováky, je z toho ta něha cítit skutečně víc.
Jiří: Snad je v tom nějak skrytě zakódovaná i naše krajina. Ty kopce - nahoru dolů. Nejde jen o českou národní povahu, ale i o další vlivy. Jaké tu panuje počasí, jaké svítí sluníčko. Všechno souvisí se vším.

Když už jsem citoval vašeho tátu, tak říkal ještě jednu věc. Že když vaše maminka viděla Jiřího ve vystoupení o legendárním baletním tanečníkovi Nižinském, tak plakala.
Jiří: Nižinský se tam zblázní...

A vy to prý předvádíte velmi působivě.
Jiří: Je to hrozně intenzivní věc. Zabere vám pak dva dny, než se z role vzpamatujete.
Otto: Protože si to vnitřně hrozně moc připouštíte. Položíte se do toho.
Jiří: To se stane. Krátce před cestou do Prahy jsem třeba v Drážďanech hrál představení, po kterém jsem byl úplně mrtvý. Na odpočívání nebyl čas, muselo se jet do Národního. V takové chvíli si únavu prostě nesmíte připustit. Je potřeba mít pozitivní mysl, být optimista, každý okamžik si užít. Což neplatí jen o baletu, ale i o životě. Měli bychom žít život s radostí, s pozitivním cílem.

To znamená, že nikdy nejdete na pódium, jako když dělník kráčí do fabriky? Z povinnosti, do práce?
Otto: Ale jo, i to se stane.
Jiří: Mně ne.
Otto: Mluvím o určité automatizaci. Jdete na trénink, spíte, jíte, zase jdete na trénink. A najednou tam jdete fakt jako do práce. Nakonec se ale člověk vždycky vrátí k tomu, že balet dělá proto, jelikož ho má rád. (Jiří se směje)
Otto: No ne, brácho, ty se směješ. Řekneš, že tobě se to nestane. To je ovšem jen taková teorie. Znají to lidi v každém zaměstnání. Pokud mají svou práci rádi, vrátí se brzy zase k tomu podstatnému. Že je to baví. Mít rád to, co děláte, je velmi důležité. Jiří: S tím nepolemizuju.

Ale jinak jste se právě neshodli. Hádáte se často kvůli baletu?
Otto: Jistě. A do krve. Kdybychom byli jenom kámoši, tak by to nebylo tak vážné, ale jsme bráchové, takže to je někdy síla. Jirka teď čte hodně knížek, které jsou užitečné i z tohoto důvodu: Člověk se musí naučit i odstoupit od problému, nechat to být. Vrátit se k tomu později. Čas vám vždycky ukáže, že hádat se byla hloupost. Člověk se většinou hádá o hloupostech.

Taky jste, Otto, při hádání víc slyšet vy, stejně jako při tomto rozhovoru?
Otto: To ne, tam to máme vyrovnané.

Jinak jste ale každý jiný. Jiří se dal kromě tance na choreografii, vy skládáte muziku.
Otto: Jirka chtěl dělat choreografii vždycky, mě nevzrušovala. V tom je hrozně moc odpovědnosti. Radši sedím doma a skládám si hudbu.
Jiří: Já ani pořádně nevím, jak došlo k tomu, že jsem se vrhnul právě na choreografii. Teď už je to se mnou a s ní tak, že člověk prostě něco udělá a vyvrbí se z toho další nabídka.
Otto: Pro mě je skládání úchvatný proces. Ono je zkomponováno strašně moc hudby, přičemž baletní choreografové podle mého většinou používají pořád to samé. Škoda. Možnosti jsou přece nekonečné. Moje přítelkyně je houslistka, otevřela mi oči. Chodili jsme na koncerty, uvědomil jsem si, kolik toho už bylo složeno. A je úplně jedno, o jaký žánr se jedná. Miluju třeba hardcore elektronickou hudbu. I Toccata, kterou jsme hráli v Praze, je na bázi elektronické muziky. Dá se v tom rozpoznat techno, někdy house. Strašně rád to kombinuju. Myslím, že přesně tomuhle patří blízká budoucnost: kombinovat minulost a přítomnost.

Tančíte, trénujete, skládáte hudbu, vymýšlíte choreografii. Spíte vy dva vůbec někdy?
Jiří: A to zase jo. I když je pravda, že někdy toho je moc. Třeba věci pro naše pražská představení, to bylo cosi nad obvyklý rámec. Něco extra.
Otto: Však jsme to taky zkoušeli po večerech.

Jak moc tělo po takových představeních bolí?
Jiří: Jak kdy. Hlavně pokaždé nebolí stejné části těla. Někdy to jsou nohy, jindy záda. Většinou ale cítíte především pohodu. Jste rádi, že to máte za sebou. Třeba den po představení je fajn, zajdete s kamarády na pivo.

Kolik jich špičkový baleťák dá?
Jiří: V Praze jsem měl jedno velké a jedno malé.
Otto: To se nedá takhle zprůměrovat. Taky záleží, odkud pocházíte. Takoví Rusáci, ti za to dokážou vzít. A nemusí jít o piva.

Při pohledu na vás mi přijde, že si životosprávu hlídáte velmi úzkostlivě.
Jiří: Snažím se hodně rozcvičovat, zdravě jíst.
Otto: Všechno vězí v disciplíně. Pokud člověk pořád cvičí, jeho tělo je mladší. Jednou samozřejmě i tak přijde doba, kdy se člověk podívá do zrcadla a řekne si: No jo, tak to by stačilo.

Takhle přísní jste na sebe byli vždycky?
Otto: My už jsme tak vychovaní: Když něco děláme, tak naplno.

I proto jste se uplatnili v cizině?
Otto: Na to se hrozně těžko odpovídá. Úspěch? Uplatnění? Děláme tanec prostě proto, že nám přináší radost.

Jak těžké to vůbec bylo ve vašich osmnácti, když jste z domova odcházeli za svou šancí do Hamburku?
Jiří: Bolelo to tenkrát hlavně naše rodiče, my jsme byli na tuhle výzvu spíš celí nadržení. Přestože to v žádném případě nebylo lehké. Nemluvili jsme ani německy, ani pořádně anglicky, ve francouzštině jsem taky zaostával.
Otto: Pomáhalo nám, že jsme byli trochu jako skalní fotbalisti, kteří prostě jenom hrajou fotbal a nic jiného je nezajímá. My tehdy zas jenom tancovali.

Nikdy jste to v německých začátcích nechtěli vzdát?
Otto: To ani ne. Nanejvýš zkusit to jinde.
Jiří: Aby se člověk naučil další věci, pracoval s novými choreografy. Poznal jiný svět. Život je přece změna. Když chcete, aby všechno zůstávalo ve stejné fázi, jdete proti přírodě. Já proto v jednu chvíli usoudil, že to pro mě v Hamburku skončilo. A přesunul se do Drážďan. Teď jsem za to šťastný.
Otto: Lidi se vždycky bojí změny. To je normální. Kdo ví - třeba i díky tomu, že se brácha před časem rozhodl odejít z Hamburku, jsme teď mohli do Prahy přijet k vystoupení sestávajícímu z našich vlastních věcí. Všechno špatné je pro něco dobré.
Jiří: Počkej, takže je z tvého pohledu špatně, že jsem odešel?
Otto: Ne, samo o sobě určitě ne. Promiň. Špatný - to je v tomhle kontextu asi fakt nesprávné slovo. Ale v ten daný moment, když na tu změnu došlo, to může člověk brát negativně. Bát se: Ježíš, co se teď stane? Co tahle změna znamená? Co mi to přinese? Radši dám jiný konkrétní příklad. Například se zraním. Je to k vzteku, ale tím, že jsem si přivodil úraz, jsem sednul k počítači a víc jsem toho stihnul složit.
Jiří: Jo tak...
Otto: No, člověk si připadá zahnaný do kouta a ptá se sám sebe: Jak se z toho dostanu? Jenže ono to má pak různé, třeba i příjemné následky. Někoho díky té události potkáte, někam vás to posune...

Kdyby ten někdo sepisoval váš životopis, jak by se jmenovala kapitola, kterou právě prožíváte?
Otto: Určitě by se v tom názvu odráželo, že budeme za chvíli s baletem končit.
Jiří: Těžko říct kdy. Sám se třeba cítím perfektně. Myslím, že bych mohl tancovat ještě pět let. Ale kdo ví, jak to bude doopravdy.
Otto: Třeba je to poslední a zároveň první kapitola. Naše baletní kariéra se chýlí ke konci, ale něco nového už začíná. Oba s Jirkou na to jsme připravení. Chceme jít dál, vytvořit svůj soubor. Pokračovat.
Jiří: I díky cestování se souborem, se kterým jsme byli v Praze, jsem se toho hodně naučil. Choreografii, světla. Taky jak mluvit s lidmi. Jak něco od tanečníků chtít, aby se nenaštvali. Jak je motivovat. Děláte toho fůru. A pořád se učíte. Třeba když jsme byli v Itálii, tak jsme neměli vyžehlené kostýmy. Kromě tancování najednou ještě sháníte žehličku, abyste to mohl vyžehlit.

Vy jste se sám staral o vyžehlení kostýmů?
Jiří: No jo.
Otto: Organizace bývá v různých zemích odlišná. Přijedete do Itálie a všude je hrozný bordel. Pak jste v Japonsku a tam naopak kulisáci jenom utíkají, nikdo jen tak nekráčí.

A co v Česku?
Otto: Nemůžeme si stěžovat. Lidi se tu k nám chovají příjemně. Každý se snaží pomoct, co je v jeho silách.

Přitom vztah vlasti k bratrům Bubeníčkům byl dlouho specifický. Za hranicemi jste byli dávno za hvězdy, ale Češi o vás vlastně nevěděli.
Otto: Nevím, co se stalo, že se o nás i lidi doma dozvěděli. Možná je to internetem.
Jiří: Nebo díky tomu, že jsme se před časem několikrát objevili v televizi.
Otto: Hodně nám pomohl režisér Hřebejk a paní Soňa Červená, která ve 40. letech hrála v muzikálu Divotvorný hrnec s Werichem. Viděla nás v Hamburku a řekla Hřebejkovi, že jsme zajímaví. Tak se za námi vypravil, byl na Labutím jezeře. Po návratu domů o nás vyprávěl Polívkovi, který nás vzápětí pozval do své Manéže. Asi díky tomu se o Bubeníčcích začalo víc vědět.

Takže to je ta první kapitola nového životopisu? Zahrajete si v nějakém novém Hřebejkově filmu?
Otto: Vždyť jsem taky panu Hřebejkovi říkal, že bychom hrozně rádi udělali nějaký baletní film!
Jiří: Já se trochu obávám, že on dělá jiný typ filmů.
Otto: Ale kdyby se ta nabídka objevila...
Jiří: Tak by se nám to určitě líbilo!
Otto: Akorát by bylo potřeba se na to pořádně připravit. Třeba dva tři měsíce se té herecké přípravě věnovat. Aby si pak lidi při pohledu na nás neřekli: Ježíšmarjá, co to je?

27. ledna 2014 18:21 Autor: Lukáš Hron

 

 


REZENSIONEN
Wunderbarer, zärtlicher Humor


Foto: Martin Divisek

Keine Frage, ich fahre gerne nach Prag. Die Reise durchs Elbtal in den bequemen alten Zügen ist entspannend. Bei der Ankunft bin ich mitten in der Stadt. Kurz ist der Weg zur Staatsoper: nach einem Spaziergang über den Wenzelsplatz gelange ich zum historischen Ständetheater, in dem Mozart seinen »Don Giovanni« zur Uraufführung brachte. Gar nicht weit entfernt davon, dann an der Moldau gelegen, das Nationaltheater, „Die goldene Kapelle“, wie die alten Prager dieses Theater nannten. Davon weiß ich aus den Erinnerungen der Sängerin und Schauspielerin Sona Cervena „Heimweh verboten“. Die Cervena wird in diesem Jahr 90 Jahre alt, und im März wird sie letztmalig in der Rolle der 330 Jahre alten Sängerin Emilia Marty auf der Bühne des Ständetheaters stehen. Es handelt sich hierbei natürlich nicht um die Oper »Die Sache Makropulos« von Leoš Janáček, 1926 in Brünn uraufgeführt, sondern um das gleichnamige Theaterstück von Karel Čapek aus dem Jahre 1922, nach dem Janáček seine Oper schrieb. Kein Geringerer als der Theaterzauberer Robert Wilson hat dieses Stück für Sona Cervena am Ständetheater inszeniert. Seit der Premiere im November 2010 haben die Prager so etwas wie ein Kultstück daraus gemacht. Letzte Vorstellung, am 28. März, dann mehr dazu.

Jetzt, aktuell, zurück ins Nationaltheater. Der Anlass war ein Fest des Tanzes. »Les Ballet Bubeníček«: unter diesem Namen präsentierten die Zwillingsbrüder Otto und Jiří Bubeníček vier Choreografien. Dieses Label sollte man sich merken! Otto ist erster Solist bei John Neumeier in Hamburg, Jiří beim Dresdner Semperoper Ballett von Aaron S. Watkin. Dass sie als Tänzer weltweit Anerkennung erfahren, ist keine Frage, in letzter Zeit immer stärker als Duo gemeinsamer Choreografien, wobei Jiří Bubeníček stärker als Choreograf in Erscheinung tritt, Otto mehr als Verantwortlicher für die Szene und zudem mit seinen musikalischen Fähigkeiten als Komponist und Sounddesigner entscheidende Akzente setzt. Das (Tanz-)Glück ist vollkommen, wenn beide tanzen.

Dass man sie schwer unterscheiden kann, ist die eine Sache. Dass ihnen so wunderbarer, geradezu zärtlicher Humor eigen ist, bei aller Ernsthaftigkeit der Kreationen, macht sie gemeinsam einmalig. Jetzt haben sie in Prag des Publikum an zwei Abenden mit den vielen Facetten ihrer Kunst reichlich beschenkt und wurden dafür euphorisch gefeiert. Zunächst für mich ein wunderbares Wiedersehen. Der vierteilige Abend beginnt mit Jirí Bubeníceks »Le Souffle de l´esprit«, dem »Atemhauch der Seele«, geschaffen 2007 für das Zürcher Ballett. Erstmals sah ich diese Arbeit als Erstaufführung mit dem Ballett der Wiener Staatsoper, im Januar 2011, damals schrieb ich dazu in einer Rezension:

Aus Stille und Dunkel steigt zunächst Otto Bubeníceks elektronische Klangfläche „Angel´s Arrival“ auf. Jene Engel, deren Ankunft, stilles Verweilen und beinahe unmerklicher Abschied diesen so wunderbaren Fluss der Bewegungen begleiten, werden in etlichen Phasen der Durchleuchtung eines Bildes von Leonardo da Vinci sichtbar. Wie fotografische Erinnerung aus schwarz-grauen Tönen des Negativs und Übergängen in Nuancen der Farben setzt sich das Bild der zwei älteren Frauen zusammen, von denen eine gütig lächelt, die andere sanft in die Höhe weist, und der zwei Kinder, die sich an sie schmiegen. Im Tanz der zwei Solistinnen, drei Solisten und vier Paare zu Stücken von Johann Sebastian Bach, Roman Hofstetter und Johann Pachelbel, dominiert die Achtung vor der Musik. Umso erstaunlicher, wie es Bubenícek gelingt, in dieser kraftvollen Meditation über Abschied und Zuversicht, die dem Tanz eigene Höhensehnsucht und naturgegebene Erdenschwere in Beziehungen zu setzen. Im Finale zu Pachelbels „Kanon“ - auch im Dresdner Repertoire - im Trio der exzellenten Tänzer, atmet diese Arbeit genau jenen Geist der Freiheit, für dessen zeitgemäße Wirkung die Beherrschung neoklassischer Tugenden alles andere als hinderlich ist.

Dem ist nichts hinzuzufügen, außer dass ich in Prag mit den Zwillingen und dem Dresdner Ausnahmetänzer Jón Vallejo ein grandioses Herrentrio erlebte, die Solistinnen Elena Vostrotina und Duosi Zhu, ebenfalls aus der Dresdner Kompanie kommen dazu, besser konnte die Einstimmung nicht sein.
Mit einer assoziativen Variante zu Motiven aus Oscar Wildes Novelle »Das Bildnis des Dorian Gray« in einer bewusst improvisiert wirkenden Szenerie geht der fulminante Abend zu Ende. Ganz klar, das ist ein Anreiz für die tanzenden Zwillinge, dieses Thema von Bildern und Abbildern, von Spiegelungen und Verwechselungen, von Identitäten und deren Verlusten mit den Mitteln des Tanzes auszureizen. Mit Otto als Dorian Gray und Jiří Bubeníček als Maler, als Lord Henry und als „Bildnis“ des Dorian Gray, mit Raquél Martinez als Schauspielerin Sibyl Vane zu Musik von Keith Jarrett und Bruno Moretti ist dies eine gemeinsame Choreografie der Brüder, die sie ihrem Vater widmen. Erstmals war diese Kreation 2011 im tschechischen Renaissanceschloss Velke Losini zu sehen, darauf in Kopenhagen und in Tokyo. Eine Dresdner Aufführung steht noch aus.
Zur Uraufführung kam 2012 in der Semperoper »Faun« von Jiří Bubeníček, im Bühnenbild seines Bruders Otto, zur Musik »L´Après-Midi d´un Faune« von Claude Debussy und einem Ausschnitt aus einer geistlichen Komposition von Francis Poulenc im Rahmen des Abends »Le Ballet Russes Reloaded«. Damit ist eine weitere Interpretation dieses inzwischen vielfach choreogafierten und gedeuteten Stoffes seit seiner von Skandalen begleiteten Uraufführung durch Diaghilews Ballets Russes in Paris, 1912, im Théâtre du Châtelet, damals mit Waslaw Nijinsky als Faun und Choreografen, in der legendären Ausstattung von Leon Bakst, hinzugekommen.

Auch in Prag nimmt diese Arbeit das Publikum sofort gefangen. Diese Deutung ist so streitbar wie aktuell und dennoch dem Original verpflichtet. Es geht um Übergriffe eines Vorgesetzten an Schutzbefohlenen, deutlich die Assoziationen zu den immer wieder erschreckenden Nachrichten über Missbrauchserfahrungen solcher Art. Der Dresdner Tänzer Claudio Cangialosi nimmt das Prager Publikum als Faun mit wunderbaren Zitaten der lasziven, historischen Bewegungen und Haltungen eines Nijinsky sofort in seinen Bann. In Abwandlungen werden diese auch von Raphaël Coumes-Marquet in der Rolle des geistlichen Vorgesetzten übernommen, so kommt es zu den perfiden Assoziationen dass der „Schuldige“ alle Schuld von sich weisen kann, ist er doch selbst ein Opfer und schlimmstenfalls lediglich der Vollstrecker eines nicht zu zügelnden faunischen Prinzips.
Und da ist , wie in Dresden, Jón Vallejo in der Rolle des Opfers. Wie dieser Tänzer in seiner zerbrechlichen Unschuld zerrieben wird zwischen der handgreiflichen Begierde einer geistlichen Aufsichtsperson und den windenden Bewegungen des Fauns a là Nijinsky als wertfreies Prinzip nicht zu steuernder Lust, das ist von großer Wirkung. Alle kommen davon in Bubeníčeks nicht nur zeitbedingt so klugen wie beklemmenden Choreografie, nur das Opfer nicht. Schwer zu vergessen, wenn am Ende Jón Vallejo ins Publikum blickt, die Spannung des Widerstandes ist aus dem Körper gewichen, die ganze Kraft sammelt sich im Gesicht, in der Choreografie eines Blickes, in der bewegenden Unbeweglichkeit der Augen des Tänzers. Noch ein Selbstzitat, entnommen einem großen Porträt des Tänzers Jón Vallejo.

Außergewöhnlich in ihrer Geschlossenheit ist die Choreografie »Toccata« von Jiří Bubeníček zur Musik seines Bruders, die er 2009 für das New York City Ballet kreierte. Zunächst minimalistisch anmutende, elektronisch verfremdete Klavierklänge, dann auch, wesentlich mehr betörender Melodik verpflichtet, dunkler Streichersound. Drei Paare und ein einzelner Tänzer in sehr sensiblen Varianten der Zuordnungen, hier bekommt die Stille ihren Klang, die Ruhe ihre Bewegung, hier führt die Musik den Atem fort. Das sind kostbare Momente an diesem Abend, und das sind Begegnungen mit wunderbaren Tänzerinnen und Tänzern: Als Paare, Iana Salenko vom Staatsballett Berlin und Jón Vallejo, Duosi Zhu und Claudio Cangialosi, Anna Merkulova aus Dresden und mit der Eleganz großer Linien Arsen Mehrabyan vom Königlichen Ballett aus Stockholm, als Mann allein oder auch nicht, Michael Tucker. Zu den am Ende gefeierten Tänzern aus Dresden gehören auch Jan Oratynski, Francesco Pio Ricci, Johannes Schmidt und Fabien Voranger. Die nächsten Tanzreisen nach Prag sind eingeplant. Denn in diesem Jahr der tschechischen Musik gilt es ganz sicher tschechische Musik und Choreografen zu entdecken, bzw. ihnen wiederzubegegnen.

28.01.2014 ▪ Boris Gruhl ▪ Rezensionen

 

 

Otto and Jiří Bubeníček again in Prague, four years on26.01.2014 00:00

The names of the Bubeníček twins have become a distinguished and reputable brand not only in the world of dance. Their performances are also attended by those who do not regularly savour dance. They feel they simply have to see the Bubeníčeks, since the brothers’ lustre is comparable to that of some celebrated opera divas. Since their first – and fateful – engagement at John Neumeier’s company in Hamburg, the twin brothers have worked their way up to become artists of international renown and recognition. Back during their studies at the Prague Conservatory, it was evident that the Bubeníčeks possessed a unique potential, which earned them accolades at the Prix de Lausanne. Those who are familiar with this prestigious competition know that passing through the sieve of the individual rounds requires great effort, talent and flawless accomplishment. The Bubeníčeks, however, did not rest on their laurels and duly went on to build up careers. They received support from their parents, former circus artistes, who initially passed on to their sons their skills and have always intensively shared in the successes Jiří and Otto have garnered.

Time runs fast, and 20 years have now passed since Otto and Jiří Bubeníček moved to Germany. Over that time, they have portrayed numerous great roles and received many international prizes. They keep themselves in tip-top shape and, owing to their diligence and openness to everything creative, have been invited to work with renowned ballet companies worldwide. In the realm of dance, the Bubeníček brothers have become a scarce phenomenon, not only owing to their identical looks but, most significantly, their bold individualities and dazzling charisma.

John Neumeier’s Hamburg Ballett has only visited Prague once: back in 2000 they performed at the National Theatre their production of A Midsummer Night’s Dream, in which Jiří danced Oberon, Otto portrayed Puck and the Czech ballerina Adéla Pollertová excelled in the comic role of Helena. Nine years later, the brothers appeared in Prague with their gala evening Bubeníček and Friends, in 2011 they joined a project at the chateau in Velké Losiny. This year, they presented the programme Les Ballets Bubeníček, made up solely of their own works. Seven years ago the twins went their separate ways. Jiří left Hamburg to become a principal dancer at the Semperoper in Dresden, where, as he told journalists in Prague, the company’s artistic director, Aaron S. Watkin, afforded him more time to devote to choreographing. Otto, on the other hand, began paying greater attention to composing and set design. Accordingly, the Bubeníček brothers gradually began bringing to bear their many talents. Otto, who composes music on the computer, said that in Germany his “brother bought an organ, which wearied him”, whereas he himself was “enchanted by the instrument”.

The white colour of innocence

When the twins started to work on the ballet Le Souffle de l’Esprit, Otto arrived at the decision to use the colour white as a symbol of purity in the costumes, designed as simple shirts and trousers. He supplemented the sets with a back projection, showing parts of Leonardo da Vinci’s pictures (pencil drawings and other works, including the oil painting St. John the Baptist, with John pointing with a finger of his right hand up to heaven, as do the dancers at the end of one of the scenes). The choreography employs Otto’s compositions Silence and Angel’s Departure. The sound of sea waves is heard, with three dancers moving forward, their arms giving the impression of taking off, and then returning to the horizon, softly landing on the ground and listening to its tremble.
The choreography is a belated bidding farewell to Olga and Marie, the brothers’ late grandmothers. It is replete with nostalgic moments, standstills and pure lines. Created for four male dancers and three ballerinas, it includes solos, duets and chorus passages. The motion current unwinds in spirals, which flow into unique figures with bold pervading of arms around the head. Everything is perfectly timed and the movement precisely phrased in ever-changing shapes – stretching and subsequently shrinking in a continuous cycle of transformations. Now and then, a spiral is disrupted by a dancer’s direct entering the space, with his torso rectilinearily bending forward and the arms stretched forward with a sharply bent wrist downwards. In addition to his brother’s pieces, Jiří Bubeníček chose Johann Sebastian Bach’s angelically sounding Air and Fugue in G minor, as well as Johann Pachelbel’s Canon in D major. The music arouses emotions and its beautiful melodies are captured in dance replete with elegance and ethereality.

The next dance piece, Toccata, dedicated to the Bubeníčeks’ mother, reflects the emotions of romantic interpersonal relations. After four months of working on the choreography, Jiří came to the studio and taught the dancers every step and its nuances, leaving no scope for improvisation. Three couples, distinguished by green, blue and violet costume components, render different moods and atmospheres. Jiří Bubeníček prepared the choreography for New York City Ballet, after receiving a commission from its artistic director, Peter Martins, and Toccata was premiered on 13 May 2009. For Otto, it was the sixth work of his brother’s for which he had composed music and the first that he accompanied with a live performance – his piano stood behind a black, transparent curtain, with the remaining members of the orchestra (the cellist and the violinist) placed on an elevated spot. According to Jiří Bubeníček, it appeared as though the players were floating in the air. The choreography blends duets and solos, and concludes with a trio of a ballerina and two partners. We can see tender touches, embraces, as well as defiance. Jiří was inspired by Neo-Classicism, placing greater emphasis on poses, precise figurations, pirouettes en pointe and the movement led in vertical lines. Toccata comes across as an aesthetically tuned up vision, encompassing shards of passion, disappointment and joy.

An up-to-date, timeless Faun

Within the Les Ballets Bubeníček programme, Jiří Bubeníček also showcased his qualities as a story-teller. At the time of its origin, the ballet L'après-midi d'un faune (The Afternoon of a Faun) caused a great scandal, and not only owing to its subject matter. Heated debates were also aroused by Vaslav Nijinsky’s choreography, depicting the Faun’s erotic dreams. Claude Debussy’s Impressionist composition of the same name, set to Stéphane Mallarmé’s poem, inspired Nijinsky to create the legendary piece, which would have a profound impact of the aesthetics of dance. Nijinsky conceived his ballet as a revived Ancient bas-relief, hence he employed poses with dancers turned with their profiles, and came up with innovative formations, fragments of which are also applied by Jiří Bubeníček. To mark the centenary of the world premiere of the L'après-midi d'un faune in 1912, the choreography was created for the Semperoper Ballett in Dresden.

Jiří Bubeníček presents a new view of the theme and its treatment. The idea for creating the choreography occurred to him when he came across a shocking media report about hushed-up sexual abuse of boys in the Church milieu. He detected an interconnection between the archetypal signs of the Faun in Ancient mythology and the contemporary world and duly conceived a powerful, compelling work. Six dancers sit at an oblong white table placed in the middle of the stage; a priest clad in a black gown with a red sleeveless coat over it is seated on a throne at the head of the table. The six dancers (probably representing novices) wear brightly coloured tunics with large side splits. Mass is served, the boys pray and subsequently cast their robes aside, remaining in flesh-coloured shorts. All of a sudden they appear to feel a sense of relief, breathing freely, tossing away together with their clothes a certain pretension. At the end of the mass, the priest absolves them, brushing the face of one of the youths, yet this stroke is only seemingly innocent. The boy touches his cheek, sensing something unusual, and is confused and terrified. Debussy’s music begins to sound and the Faun crawls out from behind the white throne. He symbolises irresistible desire, temptation, lust and sinful ideas. The Faun enters the impassioned male duet, in which the priest manipulates his victim. An initially thin white cross on the backdrop slowly widens, turns purple, before diminishing in the end. In vain does the boy try to resist the priest’s unwelcome advances and touches. The Faun keeps provoking with his sensuousness – in some moments, his dance refers to Nijinsky’s version. Desire and lust overwhelm the priest, who ultimately attains what he wants by means of violence. Afterwards, the Faun sits astride the throne, taking up the priest’s place, his arms caressing his body and his head slowly turning.

Jiří Bubeníček has succeeded in conveying the delicate topic into a theatrically consistent form, with each movement and action set in the space, and the flowing of arms contrasting with the shooting of legs. Raphael Coumes-Marquet, in the role of the priest, is an impressive figure, capturing the ambivalence of the character and bringing him to the climax of satisfaction. Claudio Cangialosi, as the Faun, is alluring, lustful and seductive, giving an accurate and eager portrayal of the Faun’s caprices. Bubeníček’s Faun is earnest, provocative and painful alike.

Two in one

Oscar Wilde’s novel The Picture of Dorian Gray first captivated the Bubeníček brothers’ father, who saw in it a theme interesting for his sons. Later on, Otto discovered Keith Jarrett’s music, got an idea of how to conceive the story on stage, and wrote a scenario. At the time, Jiří did not occupy himself with the theme, hence the choreography was only presented in 2011, within a performance at the chateau in Velké Losiny.
Wilde’s work lends itself to various interpretations: it not only deals with the other, less savoury, side of the individual, it is also about the human longing to stay young and beautiful. In Chapter II, Dorian Gray says: “How sad it is! I shall grow old, and horrible, and dreadful. But this picture will remain always young.” A photograph of one of the twins (Jiří) hangs on stage, Otto, clad in brightly coloured draped trousers, stands in front of it and begins recounting the story of his doubts, misdemeanours, losses and discoveries. Jiří appears, embodying temptation, bad conscience - an integral part of Dorian Gray- and changes his clothes: now he is a dandy in wide black trousers, then an elegant gentleman with a dinner jacket and cane, yet always a certain enticer, pointing at the situations that make his “rival” uneasy and cause him sorrow. The black-and-white portrait slowly turns black, withers, the youthful face grows old and the smile wanes. The end is inevitable. Otto dances a duet with his beloved, then proceeds to kill her. Their duet is tender, from gentle hand touching to refined lifts and moments in which the ballerina lightly whirls above the floor. In the final collision, Dorian Gray – Otto – grinds his alter ego into the ground, destroys it and, after a while, he too remains motionless, huddled in front of the picture, on which he is young again.

“Good things come about naturally”

Seeing the Bubeníček brothers in action is a great experience and the impressions from their performance stay with you for a long time afterwards. Jiří and Otto are masters of their bodies, which they command to the tiniest detail, and their profound knowledge of the academic technique and ability to discover further possibilities of the creative direction make them sensitive artists. When working with John Neumeier, they “contracted” a pervasive and provident insight, learned to see dance as an integral part of music and the visual arts. Their works bring about a new dance quality, one reflecting the mastery of the dance craft, which they enter with the rare ability to find precise setting of movement revealing the forgotten corners of the human body and mind. What’s more, in the Les Ballets Bubeníček formation, they work with people they like being with, and since all its members participate in projects exceeding the framework of the workloads at their respective theatres, they are bound together by mutual support and respect – bearing witness to this was the participation of all the dancers at a meeting at noon on 12 Sunday 2014 following the first performance, even though the session was announced as being with the Bubeníčeks only. Iana Salenko, Anna Merkulova, Elena Vostrotina, Duosi Zhu, Raquél Martinéz, Claudio Cangialosi, Raphaël Coumes-Marquet, Fabien Voranger, Jón Vallejo, Francesco Pio Ricci, Michael Tucker, Johannes Schmidt and Jan Oratynski hail from various corners of the world. With the exception of Arsen Mehrabyan, principal dancer of the Swedish Royal Ballet, all of them are engaged at the Semperoper in Dresden. They rehearsed the Les Ballets Bubeníček project on their evenings off, they trust Jiří and Otto, and are keen to work with them, as was evident from their impeccable performances.
Otto is of the opinion that “good things come about naturally”. And the good news is that the Bubeníček brothers seek out and embrace them.

The review refers to the performance on 11 January 2014 at the National Theatre in Prague.

11. January 2014, Národní divadlo.
Author: Lucie Dercsényiová

 

 

Otto a Jiří Bubeníčkové po čtyřech letech v Praze26.01.2014 00:00

Jména bratří Bubeníčků se stala uznávanou a respektovanou značkou nejenom v tanečním světě. Na jejich vystoupení chodí i ti, kteří tanci běžně neholdují, ale na Bubeníčky musí jít, protože mají stejný věhlas jako některé operní divy. Tato dvojčata se od svého prvního – a pro ně osudového – angažmá v souboru Johna Neumeiera v Hamburku vypracovala k mezinárodnímu renomé a uznání. Již během svých studií na pražské konzervatoři bylo zřejmé, že tito sourozenci v sobě nosí jedinečný potenciál a jejich výkony byly tehdy oceněny na Prix de Lausanne. Kdo poznal tuto prestižní soutěž zblízka, ví, že projít sítem jednotlivých kol vyžaduje velké nasazení, talent a bezchybný výkon. Bubeníčkové nepolevili v píli, disciplíně a stoupali ve své kariéře vzhůru. Měli podpůrné zázemí v rodičích, kteří jim jako bývalí artisté předávali zprvu své dovednosti a dodnes se svými syny jejich úspěchy intenzivně sdílejí.

Čas neuvěřitelně rychle letí, a tak je to již dvacet let, co Otto a Jiří Bubeníčkové odešli do Německa, odtančili mnoho velkých rolí a získali řadu zahraničních cen. Stále se udržují ve výtečné kondici a jejich poctivé zanícení a otevřenost všemu tvůrčímu jim přinesly pozvání do renomovaných tanečních souborů. Bubeníčkové se stali ve světě tance ojedinělým fenoménem, což není dáno jenom jejich identickou podobou, ale především jejich silnými individualitami a charismatem, které z nich vyzařuje.

Soubor Johna Neumeiera jsme mohli vidět v Praze jedinkrát v roce 2000, kdy v ND Praha uvedl inscenaci Sen noci svatojánské, kde Jiří tančil Oberona, Otto Puka a česká tanečnice Adéla Pollertová byla výtečná v komické roli Heleny. O devět let později se představili v galavečeru Bubeníček and Friends, v roce 2011 se pak zapojili do projektu na zámku ve Velkých Losinách. Letos představili soubor Les Ballets Bubeníček a připravili program složený výlučně z jejich vlastní tvorby.

Před sedmi lety se sice sourozenci rozdělili, když Jiří z Hamburku odešel a nastoupil jako první sólista do Semperovy opery do Drážďan, kde, jak uvedl na setkání s novináři v Zemském salonku v ND, dostal od šéfa souboru Aarona S. Watkina více času na svou choreografickou tvorbu. Otto zase našel další umělecké vyžití ve skládání hudby a výtvarném designu. Bubeníčkové tak postupně začali využívat svého múzického nadání. Otto skládá na počítači, který mu pomáhá zaznamenat jeho hudební nápady. Dodává, že v Německu „brácha koupil varhany, které ho omrzely“ a jeho „naopak chytly“.

Bílá barva nevinnosti

Když bratři začali pracovat na baletu Le Souffle de l’Esprit/Dech duše, najednou se Ottovi vyjevila bílá barva jako symbol čistoty či nevinnosti a použil ji v kostýmním návrhu jednoduchých delších košil a kalhot. Scénu doladil zadní projekcí, na které se objevují části obrazů od Leonarda da Vinciho (jeho perokresby a také například obraz Jana Křtitele držícího vztyčený prst stejně jako tanečníci v závěru jednoho z obrazů). Na počátku zní elektronická Ottova skladba Silence, později Angel’s Departure. Zaslechneme zvuky mořských vln, tři tanečníci postupují vpřed a jejich paže vyvolávají dojem vzletu, aby se vzápětí všichni tři vrátili na horizont, dopadli tiše na zem a naslouchali jejímu chvění.

Choreografie vznikla jako opožděné rozloučení s Olgou a Marií – babičkami sourozenců. Je plná nostalgických momentů, zastavení a čistých linií. Kompozice pro čtyři tanečníky a tři tanečnice je strukturována od sól, duetů až po sborové pasáže. Pohybový tok se odvíjí po spirálách, které se přelévají do ojedinělých vazeb s výrazným prolínáním paží kolem hlavy. Vše je přesně načasováno a pohyb precizně frázován do stále se obměňujících tvarů – rozpínajících se a následně se zmenšujících ve stálém koloběhu proměn. Spirála je občas narušena přímým vstupem tanečníka do prostoru, kdy jeho trup je v přímém předklonu a paže jsou protaženy vpřed s ostře ohnutým zápěstím směrem dolů. Jiří Bubeníček si pro tento kus vybral andělsky znějící skladby Johanna Sebastiana Bacha Air a Fugu g moll, doplněné o Kánon v D dur Johanna Pachelbela. Hudba probouzí emoce, přináší krásné melodické motivy, které jsou zachyceny v tanci plném elegance a éteričnosti.

Do následující Toccaty se promítají peripetie partnerských vztahů a Jiří Bubeníček ji věnoval své matce. Toccatu připravoval čtyři měsíce, pak přišel do sálu a každý krok předával tanečníkům; nic nenechal na improvizaci jako třeba v momentech, kdy tvoří z daného okamžiku. Tři páry odlišené zelenými, modrými a fialovými komponenty kostýmů zachycují rozličnou náladu a atmosféru. Tento titul Jiří Bubeníček původně nastudoval pro New York City Ballet, když dostal nabídku od Petera Martinse. Toccata byla v premiéře uvedena 13. května 2009. Pro Ottu Bubeníčka to již byla v pořadí šestá skladba, kterou pro bratra složil, a zároveň první, jež se hrála živě – klavír stál za černou, průhlednou oponou a na vyvýšeném místě byl umístěn zbytek orchestru (violoncello, housle), což prý podle slov Jiřího Bubeníčka vypadalo, jako kdyby se vznášel ve vzduchu. V choreografii se prolínají duety, sóla a opus pak uzavírá trio tanečnice s dvěma partnery. Sledujeme jemné dotyky, objetí i vzdor. Jiří tento kus vyladil více do neklasického stylu a formy – větší důraz klade na vyznění póz, precizní vypracování tance a piruet na špičkách a vedení pohybu po vertikálních liniích. Toccata vyznívá jako esteticky vyladěná vize, do které jsou zakomponovány střípky vášní, zklamání a radosti.

Aktuální, nadčasový Faun

Jiří Bubeníček v uvedeném představení v Národním divadle prokázal také své kvality jako vypravěč příběhu. Faunovo odpoledne vyvolalo v době svého vzniku velký skandál nejen svým námětem, ale vzrušenou debatu vzbudila rovněž choreografie Václava Nižinského líčící erotické Faunovy sny. Impresionistická skladba Clauda Debussyho vycházející z básně Stéphana Mallarmého inspirovala Nižinského k vytvoření legendárního kusu, který zásadně ovlivnil estetiku tance. Nižinskij pojal balet jako oživlý antický basreliéf, proto se tu objevují pózy natočené profilem, přišel s inovativním tvarováním, jehož úryvky také používá Jiří Bubeníček. Ten však vytvořil vlastní pojetí u příležitosti stého výročí Faunova odpoledne od světové premiéry v roce 1912, které si připomínal baletní soubor Semperovy Opery v Drážďanech.

Jiří Bubeníček přináší nový pohled na téma i jeho zpracování. Když v médiích zachytil šokující zprávu o zneužívání chlapců v církevním milieu, které mělo zůstat utajeno, začal přemýšlet o převedení skandálního odhalení do taneční podoby. Našel propojení archetypálních znaků Fauna v antické mytologii se současným světem a vytvořil dílo budící pozornost. Uprostřed scény stojí podlouhlý bílý stůl, za nímž sedí šest tanečníků. V čele stolu je usazen na trůnu kněz v černém taláru, přes nějž má oblečen červený kabát bez rukávů. Šestice tanečníků (asi noviců) má světlé tuniky s velkými postranními rozparky. Probíhá mše, chlapci se modlí, poté tuniky odkládají a zůstávají v tělových šortkách. Najednou vypadají, jako by se osvobodili, začali volně dýchat a spolu se šatstvem odhodili i jistou přetvářku. Kněz jim na konci mše dává rozhřešení, letmo se dotýká tváře jednoho z nich, ale toto pohlazení je nevinné jen zdánlivě. Mladík se chytá pohlazené tváře, vycítil něco neobvyklého, je vyděšený a zmatený. Začíná znít Debussyho skladba a zpoza bílého stolce vylézá Faun. Symbolizuje nepřekonatelný pud, pokušení, chtíč a hříšné myšlenky. Vstupuje do vzrušeného pánského duetu, v němž kněz manipuluje se svou obětí. Tenký bílý kříž na horizontu se pomalu rozšiřuje, aby posléze znachověl a v závěru se opět ztenčil. Mladík se marně vzpírá vynucované knězově náklonnosti a dotekům. Faun stále provokuje svou živočišností – právě jeho tanec odkazuje v některých momentech k Nižinského verzi. Touha a chtíč ovládnou kněze, který nakonec násilím dosáhne svého ukojení. Faun pak usedá rozkročmo na místo kněze, pažemi hladí své tělo a pomalu krouží hlavou.

Jiřímu Bubeníčkovi se podařilo přenést ožehavé téma do divadelně konzistentní podoby, každé hnutí, akce jsou v prostoru nastaveny, plynutí paží kontrastuje s vystřelováním končetin. Raphael Coumes-Marquet jako kněz je impozantní svým zjevem, zachycuje rozpolcenost své postavy a dovádí ji k vrcholu svého uspokojení. Claudio Cangialosi jako Faun je vábivý, chtivý a svádějící, přináší přesné a dychtivé vystižení Faunových rozmarů. Bubeníčkův Faun je decentní, vyzývavý a bolestný zároveň.

Dva v jednom

Román Oscara Wildea Obraz Doriana Graye zaujal nejprve otce bratří Bubeníčků. Spatřoval v něm téma zajímavé pro své syny. Později Otto objevil hudbu Keitha Jarretta a dostal nápad, jak nápad jevištně pojmout, a napsal scénář. V té době se jeho bratr ještě choreografií nezabýval, proto se téma dočkalo realizace až v roce 2011 na zámku ve Velkých Losinách.

Wildeovo dílo vybízí k různým interpretacím, není jen o druhé, té horší stránce jedince, ale je i o touze zůstat mladým, krásným. V jedné z kapitol říká Dorian Gray: „Jak je to smutné! Já budu jednou starý, strašný, příšerný jako ta nejtemnější jeskyně. Ale tenhle obraz zůstane navždy mladý.“ Na jevišti visí fotografie jednoho z dvojčat (Jiřího), Otto před ní stojí v upnutých světlých řasených kalhotách a začíná rozvíjet příběh o svých pochybnostech, poklescích, ztrátách a nálezech. Přichází Jiří, který je tu pokušením, špatným svědomím i nedílnou součástí Graye. Mění své převleky, je rozmarný floutek v černých širokých kalhotách, elegán ve smokingu s hůlkou, ale vždy je tu jistým pokušitelem poukazujícím na situace pro jeho „soka“ nepříjemné i bolestné. Černobílý portrét pomalu černá, sesychá, mladistvá tvář stárne a úsměv vadne. Konec je nevyhnutelný. Otto tančí duet se svou láskou, kterou však zahubí. Jejich tanec je něžný, od doteku rukou po rafinované zvedací figury a momenty, kdy tanečnice krouží lehce nad zemí. Dorian Gray – Otto – v závěrečném střetu přitiskne své druhé „já“ k zemi, ničí ho a po chvíli i on zůstává nehybně schoulen před obrazem, na kterém je opět mladý.

Dobré věci přicházejí samy

Vidět Bubeníčky je velkým zážitkem, dojmy z jejich vystoupení dobíhají ještě dlouho po jeho skončení. Bubeníčkové jsou mistři svých těl, která ovládají do nejjemnějších detailů, jejich hluboká znalost akademické techniky a schopnost nacházet další možnosti tvůrčího směřování z nich dělá vnímavé umělce. U Johna Neumeiera se „nakazili“ pronikavým a prozíravým pohybovým vhledem, naučili se vidět taneční umění jako nedílnou součást hudby a výtvarného umění. Jejich díla přinášejí novou taneční kvalitu – v ní se odráží mistrovství tanečního kumštu, do něhož Jiří a Otto Bubeníčkové vstupují se schopností, jak nacházet přesná nastavení pohybu odkrývající zapomenutá zákoutí našich těl a myslí. V seskupení Les Ballets Bubeníček navíc pracují s lidmi, s nimiž jsou rádi, a protože všichni členové dělají na projektech nad rámec svých pracovních úvazků v divadlech, pojí je vzájemná podpora a respekt – což také dosvědčuje účast všech interpretů na setkání v neděli 12. ledna 2014 v poledne po prvním večeru, kam s sebou své tanečníky Bubeníčkové přivedli, ačkoli setkání bylo avizováno pouze s nimi. Iana Salenková, Anna Merkulová, Elena Vostrotinová, Duosi Zhuová, Raquél Martinézová, Claudio Cangialosi, Raphaël Coumes-Marquet, Fabien Voranger, Jón Vallejo, Francesco Pio Ricci Michael Tucker, Johannes Schmidt a Jan Oratynski pocházejí z různých částí světa. Jsou angažováni v Semperově Opeře v Drážďanech – kromě Arsena Mehrabyana působícího ve Švédském královském baletu ve Stockholmu. Projekt s Bubeníčky připravovali po večerech, věří jim a rádi s nimi spolupracují, což je vidět na jejich perfektních výkonech.

Otto si myslí, že „dobré věci přicházejí samy“. A dobrá zpráva je, že oba Bubeníčkové jim jdou vstříc.

Psáno z představení 11. ledna 2014, Národní divadlo.

Autor: Lucie Dercsényiová

 

 

pondělí 13. ledna 2014, 15:34


The renown gained by the twin brothers far beyond their home stages at the Hamburg Ballett and Dresden’s Semperoper is immense. In addition to a career as a solo dancer, Jiří has devoted to choreography over the long term.

The Bubeníčeks presented four works a Prague audience had never seen before.

The Bubeníček brothers’ starry sky

A few years since their last appearance, the Bubeníček brothers again took to the stage of the National Theatre. Over the two weekend evenings, the hall was bursting to the seams and the audience watched with enthusiasm and fascination new works created by Jiří and Otto, splendid dancers and versatile artists, and their star-studded company Les Ballets Bubeníček.


Le Souffle de l’Esprit, inspired by the beauty of Leonardo da Vinci’s drawings and paintings, is a ballet fresco for eleven dancers. The dance style in the choreography surpasses the ballet technique; pure, fluid and perhaps the most singular of the styles employed in all the evening’s works, the most distant from all the influences the Bubeníčeks have been exposed to. Leonardo da Vinci’s paramount pictures, which were projected on to the backdrop of the stage (the sets were designed by Otto Bubeníček), may have served as the basis for the beauty and joy radiating from the choreography. The duets and solos overlap, merging in a chorus unison to compositions by Johann Sebastian Bach, Johann Pachelbel, Roman Hoffstetter and Otto Bubeníček.


Toccata, Jiří’s choreography to Otto’s music, adheres more to the classical dance technique, yet its style is akin to the phraseology of the globally celebrated American creator William Forsythe, similarly playing with the changing dance couples and partners. The bare stage and its dark emptiness and the half-naked bodies augment the effect of the technique and, to a certain extent, the athletic nature and dynamism of the movements.


Jiří Bubeníček’s choreography Faun, to music by Claude Debussy and Francis Poulenc, applies the original design and pursues the original aim to reveal and lay bare the human soul – lust, the poignancy of desire and love, the sensuality of being and animal-like obsession. Inspired by the real story of a perverted priest, the choreographer clung to the original version. Bubeníček’s Faun is thus also a Mephistophelean interpretation of seduction.


The Picture of Dorian Gray is again fully predominated by the energy-charged twin brothers, depicting Wilde’s well-known theme of human bifurcation. The choreography provides a rendition of self-destruction, fomentation of conscience, the eternal battle between Good and Evil within us.

Jiří and Otto Bubeníček duly demonstrated that they are not only able to build choreographies but also deal with great dramatic subjects. The brothers are definitely superlative, mature dancers, as well as excellent and spirited actors.

Marcela Benoniová, Právo

 

 

pondělí 13. ledna 2014, 15:34


Renomé, které bratři získali daleko za hranicemi domovských scén Hamburského Baletu a Semperoper v Drážďanech, je obrovské. Jiří Bubeníček se vedle sólové kariéry tanečníka dlouhodobě věnuje choreografii.

V Praze představili poprvé čtyři tituly.

Hvězdné nebe bratří Bubeníčků

Po dlouhé době se podařilo uskutečnit hostování bratří Bubeníčků v pražském Národním divadle. Po oba víkendové večery hlediště praskalo ve švech, aby s nadšením a fascinovaně sledovalo nová díla tanečníků a mnohostranných umělců Jiřího a Otty Bubeníčkových a jejich souboru Les Ballets Bubeníček.


Le Souffle de l’Esprit/Dech duše inspirovaný krásou Leonardových kreseb a obrazů je taneční freskou pro jedenáct tanečníků.

Taneční styl v díle přesahuje baletní techniku. Je čirý, fluidní a možná ze všech děl večera nejosobitější, nejdále od všech vlivů, kterými Bubeníčkové prošli.

Odrazy výsostných děl Leonarda, které jsou promítány v jakémsi rámu na horizontu scény Otty Bubeníčka, jsou možná pokynem pro krásu a radost, které z kompozice prosakují.

Dueta i sóla se překrývají, aby mohly splynout ve sborové unisono na několik skladeb Johanna Sebastiana Bacha, Johanna Pachelbela, Romana Hoffstettera a Otty Bubeníčka.

Toccata je skladba Otty Bubeníčka v choreografii Jiřího. V ní více bazírují na klasické taneční technice, avšak ve stylovém posunu blížícím se k výrazivu světově proslulého amerického choreografa Williama Forsytha.

Kompozičně podobně si choreograf hraje s „partneřinou“ v měnících se párech i partnerech. Holost a temná prázdnota scény i polonahá těla umocňují techniku i do jisté míry atletičnost a dynamiku pohybu.

Jiří Bubeníček přichází také s neobvyklou verzí legendárního Fauna Clauda Debussyho, která je doplněna o skladbu Francise Poulenca. Faun se objevuje téměř v původním designu i s původním cílem ukázat a obnažit – chtíč, sžíravost touhy a lásky, animálnost bytí a až zvířecí posedlost. Inspirován skutečným případem zvrhlého hříšného kněze neodešel autor od originální verze. Bubeníčkův Faun se tak stává také mefistofelovským výkladem svedení.

V Obrazu Doriana Graye opět v plné formě dominují a energií hýří obě dvojčata před známým Wildovým tématem o rozdvojení člověka. Sebezničující obraz o štvaní svědomí, o věčném duelu dobra a zla v nás.

Ukázali, že jsou nejen schopni vystavět choreografická díla, ale že umí a budou umět řešit i velká dramatická témata.

Interpretačně jsou zvláště ve své zralosti nejen vynikajícími světovými tanečníky, ale oduševnělými výbornými herci.

Marcela Benoniová, Právo

 

 


Happy Czechs!
“Les Ballets Bubeníček”

The National Theater
Prague, Czech Republic
January 11, 2014

by Ilona Landgraf
Copyright © 2014 by Ilona Landgraf

The Czech twins Jiří and Otto Bubeníček, principals of Dresden Semper Opera Ballet (Jiří) and Hamburg Ballet – John Neumeier (Otto), regularly gather dancers from various ensembles to tour their own creations worldwide under the label “Les Ballets Bubeníček”. To date, Rome and Tokyo as well as different locations in their homeland have lain on their route. After five years, they have returned to Prague's National Theater for one weekend to present a gala of four of their own choreographies: Two plotless, neoclassical pieces, “Le Souffle de l'Esprit” and “Toccata” contrasted with two narrative works, “Faun” and “The Picture of Dorian Gray”.

This time dancers from Dresden Semper Opera Ballet made up the major part of the troupe. Augmented by Iana Salenko (State Ballet Berlin) and Arsen Mehrabyan (Royal Swedish Ballet) the Bubeníčeks brought fourteen colleagues along and, to get straight to the point, both scheduled shows – the National Theater has almost 1000 seats - were sold out within a day. For those who couldn't get a ticket, Czech television filmed the performance. All artists earned heartfelt applause, the twins, however, were celebrated and admired like national heroes.

“Le Souffle de l'Esprit”, created for Ballet Zurich in 2007, opened the evening. To a music assembly of Johann Sebastian Bach, Roman Hofstetter, Johann Pachelbel (Canon in D major) and his brother Otto, Jiří choreographed a harmoniously floating stream of solos, pas de deux and group dances, with a male trio – danced by both Bubeníčeks and Jón Vallejo – at its core. His sources of inspiration were Leonardo da Vinci's drawings and paintings dealing with humans becoming, being and passing away. A selection of da Vinci's works was projected on the back cloth. Otto, having been in charge of set design and costumes, clad the dancers in simple white costumes: trousers and shirts for the men, blouses and skin-colored tricots for the women, which added to the impression of weightlessness. Thus an idea of watching human souls in oscillations was given. Like a small fissure a dying scene contrasted the primarily airy and buoyant texture. It's reminiscent of a past experience. Happening shortly before a premiere, Jiří's parents withheld from him the news of his grandmother's death. Afterwards it was too late for him to bid farewell. ”Souffle de l'Esprit” is his belated goodbye.

Breathing freedom and ease, the dancers visibly relished the piece. It was a well chosen starter which pervaded the auditorium like a fresh breeze!

“Toccata”, the evenings second ballet, was made for NYCB in 2009 with Jiří responsible for the choreography and Otto for the music and the costumes. The Italian expression 'toccata' means 'touch', a motif, which runs like a golden thread through the piece. Beginning with one simple touch the interactions of the seven dancers get more and more complex and beyond that explore different patterns of romantic relationships: the stronger partner keeps the other at distance (1), a balanced love affair where both embrace each other deeply (2), and a skewed construction with mutual support but also dependence (3). Mirror-imaged to the choreography, the music - composed for two pianos, viola and violoncello - started with a single note, developed to an accord, a melody and so on. It also stopped for silent moments.

Seven dancers, four men and three women, meant that one was always left over. At one point Arsen Mehrabyan was the lonely one, who had to stand by and watch how the woman he was yearning for – Iana Salenko – decided on another (Jón Vallejo). Totally calm on the outside, Mehrabyan's sadness and disappointment was touchingly palpable. Salenko and Vallejo's relationship was a tentative and fragile one but when Mehrabyan finally plucked up his courage to entice Salenko away unfortunately no happy rapture resulted. Their relationship was as bloodless as the one before.

Michael Tucker, the single at the end, dealt differently with his situation. He enjoyed himself, jumped confidently around and seemed pretty satisfied with being uncommitted.

The most vivacious and feisty couple was danced by Anna Merkulova and Claudio Cangialosi. Strong, self-assured and well-balanced personalities, they loved each other wholeheartedly.

For his choreography of “Faun”, created for Dresden Semper Opera's Ballets Russes evening in 2012, Jiří preposed Claude Debussy's “L'Aprés-Midi d'un Faune” with church bell-ringing and sacral music by Francis Poulenc ('Agnus dei' from “Messe en sol majeur”). Instead of a romantic encounter between a faun and nymphs in natural surroundings we saw a convent school or a Catholic seminary, where a clergyman in a cardinal's red cloak sat enthroned over six submissively devoted male wards (set and costumes again by Otto). Behind the group shone a huge cross of light, whose crosspieces swelled in the course of the action. The air wafted of incense.

The story is a bitter one: One of the young men, though being in no way suggestive or even tempting, awakens the priest's desires. His blessing hand turns into a caressing one and when his approaches finally get more and more covetous, the young man suddenly becomes aware that a substantial transgression is taking place. Frozen in terror he's unable to defend himself. Indeed, the clergyman struggles with his intensifying sexual desire, but eventually surrenders to his inner faun. Urged by unrestrained lust he abuses the young man sexually, threatens him and ultimately extorts him to be silent. A real Faun-figure, clad in a skin-colored leotard with shoulders and neck coated in pink leather, accompanies the events. Being the embodiment of the priest's sensuality and libido he's invincible in the end: While the victim is broken and the abuser not triumphant at all, the Faun, like the sculpture of the Barberini Faun, sprawls with pleasure on the priest's throne.

Vaslav Nijinsky's original choreography is quoted in the Faun's style of movement, for example in typical hand- and arm positions. One scene - a pile of heads, which lay on top of each other - is reminiscent of Bronislava Nijinska's consecration of the bride in “Les Noces”, but accomplished by male protagonists in the current version. Even the water element is included: While Nijinsky's nymphs took a bath the young men execute a ritual ablution.

This shocking and disgusting topic, extensively covered in the media (now sinking into obscurity again, but certainly no less topical), was tackled by the Bubeníčeks with a bold grip and clear, unsentimental diction. Openly addressed are the factors, which provide a fertile soil for abuse, power versus lack of power and a social system dominated by restrictions. Also highlighted are the consequences of a trauma: loss of trust, shattered self-confidence and self-worthiness, shame, being forsaken and forced to stay silent. The Bubeníčeks don't take an easy way out by depicting a black-and-white portrayal, but rather outline a differentiated view. Showing how the priest's ethics crumble bit by bit, how he struggles with his sexual needs, offers the audience the opportunity to reflect on the problem.

The ballet's central trio was strongly cast: Raphaël Coumes-Marquet as the clergyman was hardly able at first to allow himself a glance at his object of desire, but later recklessly played upon his power to get what he wanted. His victim was Jón Vallejo, whose transformation from a faithfully dedicated believer to a broken one, unable to comprehend what had happened and emotionally paralyzed, was gut-wrenching. Completely innocent was the Faun, to whom Claudio Cangialosi gave an intriguing lasciviousness. As the epitome of sexuality he couldn't do differently than be voluptuous.

“Faun” earned surprisingly enthusiastic applause but I was wondering if the audience had really plumbed the piece's depths. Perhaps dismay about the topic will make itself felt over the course of time.

The evening closed powerfully with “The Picture of Dorian Gray” after Oscar Wilde's eponymous novel of 1891. A choreographical coproduction of the twins, the ballet was shown first in 2011 in the Czech Republic. Both also dance the key roles. Otto was the youthful and handsome Dorian Gray, whose character gradually degenerates into viciousness due to bad influences and probably also an inner predisposition. Jiří alternately slipped into the roles of the Mephistophelian Lord Henry Wotton and that of the painter Basil Hallward as well as additionally playing the revenge-seeking James Vane. Moreover, using the unique advantage of being an identical twin, he embodied the portrait, the mirror of Dorian Gray's soul. A huge projection of a black and white photo served as the real portrait, aging in place of Dorian Gray and getting awfully ugly towards the end. In the Bubeníčeks' interpretation, Gray loves the actress Sybil Vane (Raquél Martínez) deeply - though basically being a totally self-absorbed and narcissistic pretty boy – which makes his unstoppable descent into negativity all the more evident and increases the extent of his fall. I liked the lovers pas de deux very much, in which Martínez and Otto Bubeníček gave themselves completely away for their love. Set to Bruno Moretti's “Ragazzi che fanno musica” it breathed tender intimacy. Extracts from Keith Jarret's Paris Concert evoked a decadent, ill-boding vibe at first. Later the piano music's merciless insistence seemed to force Gray's confrontation with his inner truth.

In this final piece the Bubeníčeks played some of their trumps: they're highly skilled actors, brilliantly expressive dancers and above all blessed with a stunning stage presence. Regardless of how many dancers are on stage, they inevitably catch the viewers eye. When together, the energy radiated by them multiples. The Czechs are proud of them and were happy to have them at home. When Jiří finally started to wave to the audience in the umpteenth curtain call the elderly lady in front of me spontaneously waved back – such was the atmosphere.

Editing: Laurence Smelser

 

 

Kultura Arts
Les Ballets Bubeníček – the event of the dance season
13. 1. 2014 20:47, author: Johana Mücková

A Czech audience had been waiting a long, long time for such an experience. Patience is trying but its fruit is sweet, and miracles sometimes happen too: the incredible has come true. After five years, Jiří and Otto Bubeníček, principal dancers of Dresden’s Semperoper and the Hamburg Ballett, respectively, came back to Prague to give a performance at the National Theatre. Over two January evenings, top-notch dance overwhelmed the “Golden Chapel”. The tickets had sold like hot cakes and the auditorium was packed to the rafters.

The mixed bill titled Les Ballets Bubeníček clearly refers to the celebrated early 20th-century Les Ballets Russes, headed by the legendary impresario Serge Diaghilev. And I don’t think it’s overstating the case to claim that the Bubeníček brothers, versatile artists endowed with a Renaissance-like breadth of talents, have assumed something like legendary status themselves.

Jiří and Otto invited to join them in the programme fourteen superlative dancers: their colleagues and friends, prominent soloists from renowned ballet companies in Dresden, Berlin and Stockholm. The rehearsals were undoubtedly a tough nut to crack when it comes to time requirements, organisation and logistics. Yet all the efforts paid off handsomely, since the project is truly exceptional.

The production was made up of four parts. In their original performance, the Bubeníčeks not only danced but presented their other talents too. Jiří is a choreographer, Otto a composer and set and costume designer. Both of them confirmed the singular qualities of their wide artistic range.

The programme consisted exclusively of Jiří Bubeníček’s choreographies, which demonstrated his wide genre spectrum, depth of creative statement and distinctive artistic hallmark. All this applied to the first two abstract works – the playful and joyous, emotionally bold Le Souffle de l'Esprit, inspired by Leonardo da Vinci’s drawings and paintings, which opened the evening, as well as the elegant solos and couples dancing in Toccata, to Otto Bubeníček’s music, whose tones poured into the auditorium like energy-charged glittering beads, going hand in hand with Neo-Classicist step figures, perfect to the tiniest detail.

Cut from a different cloth was the narrative ballet Faun, which contemplates the dark sides of the human soul, concealing as it does desire, erotic love, sin, temptation, perversion, all of them exposed in their entirety. The concluding choreography, The Picture of Dorian Gray, based on Oscar Wilde’s famous novel, depicting the struggle of human conscience, the never-ending feud between Good and Evil, was a suggestive dance and dramatic concert performed by the twin brothers.
The evening met, and even surpassed, my expectations. In a nutshell, it was simply the event of the season. I am convinced that all those who had the great fortune to be there will remember it for a long time to come. And I very much doubt that another dance performance will eclipse it any time soon!

 

 

Kultura Arts
Les Ballets Bubeníček - bez nadsázky událost taneční sezony
13. 1. 2014 20:47, autor: Johana Mücková

Dlouhé roky museli čeští diváci na podobný zážitek čekat. Ale protože trpělivost růže přináší a i zázraky se občas dějí, neuvěřitelné se v tomhle případě stalo skutkem. Bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi, první sólisté drážďanské Semperovy opery a Hamburského baletu, přijeli po pěti letech hostovat do Národního divadla. Tanec té nejlepší světové úrovně ovládl po dva lednové večery zlatou kapličku. Už dlouho dopředu do posledního místa vyprodanou.

Komponovaný večer souboru s názvem Les Ballets Bubeníček jasně odkazuje na slavnou skupinu Les Ballets Russes legendárního impresária Ďagileva z počátku dvacátého století. A nebudu přehánět, když si troufnu tvrdit, že Bubeníčkovi, všestranní umělci obdaření přímo renesančními talenty, už dnes sami do jisté míry legendami jsou.
Ke spolupráci si bratři přizvali čtrnáct zvučných jmen z řad svých kolegů a přátel, předních sólistů evropských scén z Drážďan, Berlína nebo Stockholmu. I proces zkoušek tak musel být velkým oříškem, ať už co se časové náročnosti, organizace, či logistiky týče. A vyplatilo se, protože projekt to byl opravdu mimořádný.

Dramaturgie večera sestávala ze čtyř částí a ve svém autorském představení se Bubeníčkovi prezentovali nejen coby interpreti, ale převedli i svá další nadání. Jiří je choreografem, Otto hudebním skladatelem a jevištním výtvarníkem. Oba tak po všech stránkách potvrdili jedinečné kvality svého širokého uměleckého záběru.
Program představení byl složen výhradně z choreografií Jiřího Bubeníčka, který v něm ukázal celé spektrum žánrového rozpětí, hloubku svých tvůrčích výpovědí i originální rukopis. Ať už to byla první dvě nedějová díla - hravá a radostná, emočně silná choreografie Le Souffle de l'Esprit, inspirovaná obrazy a kresbami Leonarda da Vinciho, která večer otevřela, nebo elegantní sóla a partneřina na klavírní skladbu Otty Bubeníčka Toccata. Její tóny se do hlediště sypaly jako energií nabité třpytivé korálky, jdoucí ruku v ruce s neoklasickými krokovými vazbami, dokonalými do sebemenšího detailu.

Velmi odlišným dílem pak byl dějový balet Faun, který rozjímá o temných stránkách lidské duše, v níž se ukrývají tužby, smyslná láska, hřích, svody, zvrhlost, zde vše obnažené až na dřeň. A konečně závěrečný Obraz Doriana Graye na motivy slavného příběhu Oscara Wilda, který zrcadlí boj lidského svědomí a nesmrtelný svár mezi dobrem a zlem, byl sugestivním tanečním i hereckým koncertem dvojčat.
Večer naplnil, ba překonal všechna má očekávání. Tohle byla zkrátka událost sezony. Jsem si jistá, že ve všech, kteří měli to štěstí a byli jejím svědkem, bude ještě dlouho doznívat. A jen tak něco ji nepředčí!

 

 

 


Na setkání novinářů s bratry Bubeníčkovými
natáčela Marina Feltlová.
Audio Mp3

a taneční panorama s Janou Návratovou: hostování Les Ballets Bubeníček v ND v PrazeMozaika (15.01.2014 15:00)
Audio Mp3

Slavní bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi zatančili v Národním divadle
Autor: Marina Feltlová, Helena Petáková
Pořad: Mozaika | Stanice: ČRo Vltava

Fenomenální tanečníci, legendy světového baletu, dvojčata Jiří a Otto Bubeníčkovi o víkendu vystoupili na scéně Národního divadla v Praze.

Bratři pocházejí z české cirkusové rodiny s dlouholetou tradicí, vystudovali pražskou Taneční konzervatoř a po jejím absolvování okamžitě získali angažmá v zahraničí.

Vystupovali na všech významných světových jevištích, získali za své taneční umění řadu mezinárodních ocenění (Jiří za posledních 15 let i za své choreografické práce) a jejich představení jsou vždy beznadějně vyprodaná. Nejinak tomu bylo i v Národním divadle v Praze.

Na setkání novinářů s bratry Bubeníčkovými natáčela Marina Feltlová.
Součástí galapředstavení Les Ballets Bubeníček byly čtyři choreografie Jiřího Bubeníčka, prvního sólisty Semperoper Ballett v Drážďanech.

Hudbu, scénu nebo kostýmy k choreografiím Dech duše, Toccata, Faun a Obraz Doriana Graye navrhl jeho bratr Otto, první sólista Hamburg Ballett.

Slavná dvojčata zatančila v první a poslední části večera a kromě nich se divákům představili tanečníci předních evropských souborů – drážďanského, berlínského a švédského baletu.

 

 

Les Ballets Bubeníček sklízely ovace
15. 1. 2014 11:30 Marcela Benoniová

Světové renomé, jaké mají čeští špičkoví tanečníci bratři Jiří a Otto Bubeníčkové, se dá v dnešní době přirovnat k největším oskarovým filmovým hvězdám. V dobách slávy divadelních hvězd minulosti by bylo možné mít takový věhlas jako baletní hvězdy a umělci ze souboru Les Ballets Russes – Ruských baletů Sergeje Ďagileva v počátku dvacátého století. Přirovnání k všestranným schopnostem fenomenálního ruského impresária a managera Sergeje Ďagileva se mi zdá trefné, protože ve své vyzrálé umělecké taneční formě, ve které se stále oba bratři Bubeníčkové nacházejí, si v průběhu let své kariéry přibrali i další umělecké obory a v poslední době vlastně i managing a organizaci tanečního souboru, který kolem sebe seskupili. Jiří Bubeníček se stal choreografem, i když je prvním sólistou drážďanské Semperopery, a Otto skládá hudbu, vymýšlí návrhy scény a kostýmů a nadále věrně tančí v Hamburském baletu u Johna Neumeiera.

Takřka po pěti letech se podařilo uspořádat v Národním divadle v Praze dva výjimečné večery složené ze čtyř titulů tentokrát pouze z autorské dílny obou bratří Bubeníčků.

V galavečeru Pocta Bubeníčkům v roce 2009 tančili hlavně díla choreografů, s kterými spolupracují. Prvním kusem byl nyní Le Souffle de l´Esprit (Dech duše), inspirovaný krásou Leonardových kreseb a obrazů.

Taneční styl, který v tomto díle Jiří Bubeníček používá, daleko přesahuje baletní techniku, je takový průzračný a fluidní zároveň. Možná, že odraz výsostných a andělských děl Leonarda da Vinciho, které jsou upraveny a promítány v jakémsi rámu obrazu na scéně Otty Bubeníčka, jsou jistým pokynem pro krásu a radost, která z celé taneční fresky přímo sálá. Působí opravdu blahodárně a zdá se mi ze všech děl složeného večera nejosobitější, oproštěna od silných vlivů známých choreografů, s kterými Jiří pracoval.

Dueta, sóla se překrývají, aby chvílemi mohly zase splynout ve sborové unisono. Na scéně je spolu s Bubeníčky jedenáct tanečníků, kolegů především z německých a evropských scén, kteří citlivě interpretují nejen tanec, ale i hudbu Johanna Sebastiana Bacha, Johanna Pachelbela, Romana Hoffstettera a Otty Bubeníčka.

Toccata je hudební kompozicí pouze Otty Bubeníčka. Jiří zvolil opět komorní obsazení sólistů, tentokrát v počtu sedmi. Tři páry si postupně proměňují partnery. Opět jsou v popředí choreografie taneční dueta a brilantní partnerské dovednosti a řemeslně technická jistota. Jsou podmíněny tentokrát více klasickou taneční technikou. Spolu se střídmými trikoty, umocňujícími nádherná těla mladých sólistů na prázdné dosti temné scéně, připomíná kompozice tak trochu výrazové prostředky Williama Forsytha, amerického tvůrce, který posunul svérázně taneční techniku o razantní dynamiku a ostrou rukopisnou kresbu.

Podivný výklad Faunova odpoledne
Dalším dílem Jiřího Bubeníčka je dějový balet Faun se známou skladbou Clauda Debussyho. Příběh začíná v kostele či v klášterní modlitebně, kde se mniši modlí a rozjímají v čele s knězem. Jde o jakousi aktualizaci neblahého příběhu hřešícího pátera, který neodolá ďábelským svodům v podobě Fauna. Ten je již od původní inscenace z roku 1912 symbolem hříšného chtíče, rozmaru touhy a lásky. Zvířecká posedlost zachvátí páterovy smysly a Faun v něm propuká a donutí ho k hříchu. Vyznívá to sice více mefistofelsky, a tak Faun vítězí nad vírou.

Zajímavé je, že Faunovy pohyby i pózy i jistá podoba kostýmu reflektuje původní Nižinského verzi. Ostatní kostýmy jsou výtvarně pojaty v trochu obecné rovině.

Stejně i v hudebním výběru sáhl choreograf trochu jinam do francouzské provenience, a sice k Francisi Poulencovi.

Až na závěr večera si samozřejmě nechal choreograf Bubeníček excelentní vystoupení – tedy pro Ottu a pro sebe, a to velmi efektní téma pro dvojčata. V podmanivě dramatickém převyprávění dekadentního románu Oscara Wilda Obraz Doriana Graye, s hudbou Keitha Jarretta a Bruno Morettiho, se oba naplno realizují nejen jako skvělí charismatičtí tanečníci, ale také jako výrazní herci.

A to je jim i blízké, protože v dlouhém angažmá a působení u Johna Neumeiera v Hamburku byli oba v hereckém umu kultivováni. Dějové balety byly častým naplněním jejich interpretační práce.

V plné formě dominují a hýří energií, jako by se chtěli ztotožnit s hrůznou představou Wildova tématu o rozdvojení člověka a o sebezničení. Obrazy o štvaní špatným svědomím a o věčném duelu dobra a zla jsou dramaturgicky dobře vrstveny. Tady oba ukázali, že jsou nejen schopni vystavět choreografická díla, ale že oba umí a jistě budou umět řešit i velká dramatická témata.

http://operaplus.cz/les-ballets-bubenicek-sklizely-ovace/

 

 

Bratři Bubeníčkové v mnoha podobách
17. 1. 2014 10:45 Roman Vašek

Je to už více jak dvacet let, kdy bratři Otto a Jiří Bubeníčkovi zahájili v Hamburském baletu svou bohatou uměleckou kariéru. Během ní prožili mnohé. Vystupovali na předních světových scénách včetně pařížské Opery nebo londýnské Covent Garden, posbírali několik prestižních cen, jejich osobnosti byly dokonce přímou inspirací pro choreografy (především pro Johna Neumeiera). S tanečním uměním bratrů Bubeníčků jsme se mohli alespoň sporadicky setkávat při hostováních v Praze.

V posledních letech jejich vrcholná interpretační éra postupně přechází do neméně zajímavého tvůrčího období. Jiří se vedle tance začal věnovat choreografii, Ottu začala zajímat hudební kompozice a výtvarná stránka tanečních inscenací. Ačkoliv se před více než sedmi lety rozdělili (Otto zůstal v Hamburku, zatímco Jiří přijal angažmá prvního sólisty v Semperově opeře v Drážďanech), jejich vzájemnou spolupráci to naopak posílilo. Založili příležitostný soubor Les Ballets Bubeníček, který tvoří přední evropští tanečníci. 11. a 12 ledna jsme měli v Národním divadle možnost se s ním seznámit

Obě představení byla prý vyprodána během prvního dne. Není se co divit. Bratři Bubeníčkové, kteří byli podepsáni pod všemi čtyřmi uvedenými díly, ukázali v Praze bohatou paletu svého talentu. Úvodní Souffle de l´Esprit (Dech duše) věnovali svým babičkám. Inspirací byly portréty Leonarda da Vinciho. Da Vinciho malby jsou promítány na horizont a dotvářejí nálady plynoucí z neoklasicky laděného tance. Skupinová choreografie na hudbu Johanna Sebastiana Bacha, Romana Hoffstettera, Johanna Pachelbela a Otty Bubeníčka kulminuje v závěrečném jiskřivém triu, které s bratry Bubeníčky tančí skvělý Jón Vallejo.

Pro následující Toccatu vytvořil Otta Bubeníček takřka minimalistickou klavírní kompozici, jejíž texturu převedl do převažujícího sledu tanečních duetů Jiří. Vyznění této dynamické choreografie připomíná forsytheovskou taneční poetiku.

Jak ukazuje Faun, nalezli nosné téma i způsob jeho jevištní realizace. Postava Fauna zde patrně zastupuje krásu a nevinnost, která je poskvrněna. Hlavní mikropříběh se však odehrává mezi církevním hodnostářem (v podání Raphaëla Coumese-Marqueta jde o postavu s nedotknutelnou autoritou, jejíž vážnost nebo snad i váženost rychle mizí po návalu chtíče) a jeho obětí v podání chlapecky vyhlížejícího Jóna Valleja. Bubeníček vypráví ve zkratce a v symbolech, ve vypjatých okamžicích se však nezdráhá přiblížit divadelnímu naturalismu. Bylo to nečekané, ambiciózní a silné. Otto pro tuto práci připravil výbornou scénu. Pozadí je rozděleno na čtyři segmenty, mezi nimiž vzniká kříž definující církevní prostředí. Středu scény vévodí šikmá bílá plocha – stůl, u něhož probíhají pravidelná setkání mladých kleriků, ale i šikma, po níž obřadně sjíždí stolička s nedotknutelným knězem.

V poslední choreografii Obraz Doriana Graye opět jako tanečníci dominovali oba Bubeníčci, které doplnila Raquél Martínez. Z Wildeova románu extrahují samu esenci – střet Doriana Graye, představovaného Ottou, a malíře Basila Hallwarda respektive Lorda Henry Wottona, které tančí Jiří. Jejich emočně nabité duety či spíše souboje přímo elektrizují publikum. Místy provádějí tytéž pohyby s telepatickým synchronem, a přesto lze vycítit jejich vzájemná charakterová odstíněnost.

Bratrům Bubeníčkům „táhne“ na čtyřicítku. Pro většinu tanečníků je to příznak blížícího se konce umělecké kariéry. Pražská představení však ukázala, že oba bratři mají v baletním kumštu i do budoucna hodně co říct.

 

 

 


Sunday, October 13, 2013 in the evening, in the Small Hall Palace Žofín took
place Tribute to brothers Bubeníček, exclusive festival guests Golden Praha.
The hall was crammed full, no space were left free.

Visitors were thrilled. To look back at the achievements world-renowned ballet soloists brothers Bubeníček met full house.


V neděli 13.října 2013 proběhla ve večerních hodinách v Malém sále
paláce Žofín Pocta bratrům Bubeníčkům, exkluzivním hostům festivalu
Zlatá Praha. Sál praskal ve švech, jediné místo nezůstalo volné.

Návštěvníci byli nadšeni. Na ohlédnutí za úspěchy
světově uznávaných baletních sólistů bratrů Bubeníčků
se sešel plný sál.

 

 

Looking back at the achievements of world-renowned ballet soloists and both brothers and colleagues in the Sunday festival day pass hardly anybody. In a pleasant October evening arrived so many visitors that not one chair was vacant. Exclusive festival guests presented the best of their work. The program introduced Anthony Schneider, evening accompanied Pavol Juráš and especially themselves brothers Bubeníček. Small Hall Žofín, Sunday, the 13th October, 20:00

Ohlédnutí za úspěchy světově uznávaných baletních sólistů a zároveň bratrů a kolegů si v nedělní festivalový den nechal ujít málokdo. V příjemný říjnový podvečer dorazilo takové množství návštěvníků, že nezůstala jediná židle volná. Exkluzivní hosté festivalu představili to nejlepší ze své tvorby. Pořad uvedl Antonín Schneider, večerem provázel Pavol Juráš a zejména sami bratři Bubeníčkové. Malý sál Žofín, neděle 13. října, 20:00

 

 

Golden Prague


 

ITF Golden Prague has been the only festival continuously organized, produced and financed by the Czechoslovak and later Czech Television since 1964. In addition to the Prix Italia and the Rose d’Or the ITF Golden Prague ranks among the oldest television festivals on the European continent. After a series of transformations it is currently being profiled as the world´s most unique and prestigious festival featuring the world’s best music and dance television programmes and films in all musical genres. Today the ITF Golden Prague is a unique and prestigious showcase of TV productions, presenting the world’s best music and dance programmes in all musical genres where the basic premise is high artistic quality. It is an annual inspiring gathering of filmmakers, producers, experts and the general public, a place of discovery and a competitive confrontation of the best of what has been produced in this field.
In recent festivals we have welcomed a number of significant world Directors and Choreographers who have presented in person the best of their artistic work - H. Burton, P. Weigl, B. Large, Ch. Bruce, B. Gavin, N.Duato, H.Hulscher, J. Kylián, M. Ek, Ch. Nupen, A. Preljocaj amongst others.

 

Ceska Televize

 

 

       
       

 

 

Tokyo-Bunkamura

 

contact R.U.R Unreachable Places System Disorder Toccata Peace Bbooties